5 os polohování

Při 3 osém frézování používá obráběcí stroj tři lineární osy. Při pětiosém polohovém obrábění jsou přidány další dvě rotační osy. To je často označováno jako 3+2 obrábění. Obrábění 3+2 odkazuje na tři lineární osy, které jsou ovládány současně a dvě osy rotační, pomocí kterých se hlava může přesunout na novou pozici a pak obrábět. Poté, co je hlava v nové pozici, provádí se klasické 3 osé obrábění. Tento typ obrábění může pohybovat pouze lineární osou nebo osou rotační (nelze tedy provádět oba pohyby za ráz).

Zápis v NC programu pro natočení rotačních os v systému Heidenhain iTNC530 vypadá následovně:

55 PLANE SPATIAL SPA+0.000 SPB-60.000 SPC+60.000 TURN FMAX

Použití 5 osého polohování poskytuje řadu výhod

  • Velká část obráběných ploch včetně podkosů může být obráběna při jediném upnutí. Tím se snižuje čas potřebný pro manipulaci s obrobkem a minimalizuje počet chyb.
  • Nakloněním nástroje k normále povrchu získáme lépe opracovanou součást.
  • Použití kratších nástrojů zvyšuje tuhost stroje, snižuje deformaci plochy, dává lepší povrchovou úpravou a přesnost.

Rozdělení os

3-osé stroje mají jen tři hlavní lineární osy X, Y a Z. 5-osé stroje mají další dvě otočné osy, ve většině případů se tyto osy budou točit kolem jedné z hlavních os. Pojmenování těchto os se liší od výrobce k výrobci, ale ve většině případů je pojmenování os následující:

Rotace kolem os
Rotace kolem os

Programování 5 osého pozicování v CAM softwarech

Při programování 5osého polohování se v mnoha CAM softwarech využívá počátečních bodů nebo rovin. Ty se pak umísťují nad kapsy, profily, otvory a další prvky, které chceme obrábět. Díky těmto rovinám, je poměrně jednoduché (záleží na typu CAM systému) tyto prvky obrobit. Postup programování například v softwaru FeatureCAM je tedy následující:

  1. Jako první se specifikují počáteční body (roviny) nad prvky, které bude chtít uživatel obrábět (Mám-li tedy například kvádr, na kterém je ze tří stran nadefinována kapsa, určím počáteční bod do rohu každé ze tří ploch).
  2. Spuštění automatického rozpoznání technologických prvků, pomocí kterého software prohledá všechna ustavení, která jsou díky předchozímu bodu již naprogramována. Automatické rozpoznání najde na modelu požadované technologické prvky (například tedy kapsy, profily, otvory a další prvky, které mají být obráběny).
  3. Pro ověření správnosti naprogramování bývá doporučeno simulovat, simulace může být realizována například se strojem.